Na Brno jsme se všichni extrémně těšili, nejen my, ale i naši přátelé a partneři. Navíc je termín situován na červenec, což nabízí slušnou šanci na skvělé počasí. Dlouhé dny, dlouho světlo, ideální čas na okruhové radovánky. Chceme si Brno na plno užít. Odjezdit si celý den před závodem, takže najíždíme v rozsáhlé sestavě už pátého večer a v klidu si hledáme místo na ležení. Rozbalujeme a užíváme si pohodu. Tentokrát jsme už sami dorazili ve vysokém počtu. Petr, Kamila, Jirka, Dominika i Vašik. Brzy dorazí taky testovací pilot FGR Midalu Dan na originálním prvním modelu Fire Blade z roku 93. Budou tu taky Yesyka s Danem a čeká nás i Honza s Tuonem, který nezaváhal a využil služeb soudruha pilota Fillátora.

Czech Endurance Cup - Brno

Czech Endurance Cup – Brno

Začátek letošního července byl nádherný čas. Už od rána je teplíčko, moji první jízdu si bere Honza, abych mohl v klidu bez stresu posnídat. Začínám jezdit od druhé jízdy a konečně je zase zábava sedět na motorce. Při poslední jízdě se loňskému top času přibližuji na 1,5 sekundy a rychleji to ten den prostě nešlo. Na to, že mám o dost lepší brzdy, motorka nedře břichem o asfalt a má minimálně o 15 koní víc je to vlastně bída. Snažím se to ignorovat a soustředit se na radost z ježdění. Večer se všemi kamarády grilujeme a konzumujeme nejrůznější ovocné nektary z vlastních zahrádek. Příjemná konverzace jde až do brzkých ranních hodin..to se zase bude vstávat.

Ráno se jdeme na první jízdy rozhýbat, podělíme se o kvaldu a poslední jízdu vynecháváme. Šetříme síly i materiál po vzoru rychlíka Koldy. Tradičně mám čest závod odstartovat, zaváděcí kolo, pak dvě zahřívací, Vašík drží motorku, znovu seřadit a START. Tentokrát jsem ani moc nezaspal, Faryk vcelku bez problému chytl a tak se s pelotonem deru do první pravé. Pomalu se jezdci rovnají a pak už jede každý za sebe. Teplé dny mi asi dělají dobře, fyzicky jsem na tom mnohem líp než v předchozích závodech. Stihl jsem trochu pojezdit na kole a je to o něco lepší. Při střídání jsem ještě docela v pohodě a Petr vyráží do druhé rundy. Jen se protahuji a snažím se na chvíli vypnout. To se mi asi daří, protože mně okamžitě volaj ať se strojím, že už budou Petra zase volat zpět.

Začínají se honit mraky, ještě se ale dá věřit v lepší vývoj, že si to déšť rozmyslí. To už je tu Petr na Gixxu, Vašik mění transpik, opatrně správnou stranou, abych si ho neskopl jako na Lausitzu a vyrážím do třetí rundy. Tu zase v klidu bez příhod odkroužím, ano odkroužím, protože časy – raději ani nemluvit. Dostávám signál z boxu, v dalším kole potvrzuji a v dalším zajíždím, přesně jak bylo domluveno. Vašík opatrně mění transpika a Petr vyráží do čtvrté rundy, kterou by hladce odjezdil. Jenže začíná tropický deštík. Bojíme se o Petra, aby v zápalu boje nešel k zemi. Brzy vyvěšují dvojbarevnou vlajku na znamení kluzké trati a všichni se seřazují za Safety Car. Já se honem oblékám, abychom Petra ještě rychleji stáhli a nasadili mu mokré. Vyrážím tedy na Super Corsách do deště na stojící vodu. Na trati na Supercorsách, nádhera. Říkám si: ”musíš opatrně, dopředu to jde, ale brzdit raději méně, aby sis zase nelehl než Petra převlíknou”.

Jedu defenzívně s prvním časem 3:14 a každé kolo jde o sekundu dolů. Pak se udělá úzká nudle suché stopy po celém okruhu, kromě jedné pasáže za Schwantzovkou. Ta schne až jako poslední. Kupodivu předjíždím asi 10 lidí. Po 20 minutách začíná pár UFONŮ předjíždět mě. Je vidět, že už jsou na mokrých a lítaj kolem mě úplně divnou palici jako by nic. Pepa Pončík v zatáčce leží úplně stejně jako za sucha… Nic. Soustředím se dál na sebe a čekám až mě zavolaj. Zdá se mi to jako celá věčnost, sedím na motorce jako turista, protože při rychlosti v zatáčkách, kterou máme, nemá smysl nějak výrazně vysedat. Brzy mě z toho ale bolí všechny klouby na nohách, jsem ztuhlý jako stará Blažková. Časy jezdíme už kolem 2:40 a trať začíná nehezky osychat a já tuším problém, protože tohle nejsou ideální podmínky pro vypuštění Petra na mokrých pryžích. To mu vydrží tak dvě, možná pět kol a půjdou do kytek. A taky jo. Volají mě do boxu a já bohužel dvě kola váhám. Tahle dvě kola mohl Petr odkroužit místo mě a já se mohl pěkně protáhnout, než kluci dotankujou Faryka. Gumy jsou dobré, protože v poslední rundě nedostaly vůbec zabrat. Petr už se svlékl z kombinézy a tak dvě kola pauzírujeme, na mokrých gumách je to zbytečné riziko a jsme na bezpečném třetím místě s velkým odstupem na obě strany. Během tankování se stíhám jen napít a maličko protáhnout a pak honem zpět na suchých gumách na mokrou ale pomalu osychající trať.

Po celé trati už je více jak metr široká suchá nudle a časy jdou pomalu dolu. Kupodivu mi s přibývající rychlostí polevuje nepříjemná bolest ze statického kroužení a já můžu pomalu zrychlovat. Na konci této dvojité rundy se chytám Honzy Táborského z HKT, který odpočívá a díky tomu mě odtáhne na mé nejrychlejší kolo v závodě. Zajíždím ho v předposledním kole závodu, a říkám si nech ho bejt, nebo si ještě lehneš, fyzička už se opět hlásí. V dalším kole poprvé vidím šachovnicový praporek! Následuje čestné kolo, kdy brněnští traťáci všechny zdraví, jako bychom jeli mistrovství světa. Je to nádherný zážitek. Vůbec jsem netušil, že to takhle funguje a už chápu, proč chce Petr vždycky končit závod.. Mám obrovskou radost, že se mi konečně podařilo, poprvé v sezóně, dokončit závod! Přijíždím do boxu a pak už se společně radujeme. Vašík parkuje motorku, protože už na to nemám sílu a pomalu jdeme na vyhlášení. Petr je zklamaný, že se v poslední rundě nesvezl, ale riziko pádu s vědomím odstupu na další posádku nemělo smysl riskovat materiál.

…a pak už jen pomalu balíme a znaveni, ale šťastni se vracíme domů.

Za 14dní pokračujeme na neznámém Oscherslebenu u Magdeburgu. Moc se nám tak daleko jezdit nechce, na jednu stranu, na druhou stranu, je to domácí okruh mnoha mých kamarádů a jsem hrozně moc zvědavý, jaké časy vlastně budu schopen na jejich domácí trati zajet.

Text: Spijker – pilot Brain racing